PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL - článek

LÉTO 2018

RUBRIKA: KLUB, TEXT: ŠTĚPÁN ŠIMŮNEK,  FOTO: PAVEL JIŘÍK ST.

V ČESKU NAŠEL NOVÝ ŽIVOT

BULHAR GEORGI BIZHEV ŽIJE V TEPLICÍCH, ALE HRAJE ZA SLAVII MALEŠICE

Moc hráčů se zkušenostmi z Bulharska, Polska a Řecka v Česku nenajdete. A už vůbec ne v pražské I. B třídě. GEORGI BIZHEV však tyto parametry splňuje. Během bohaté kariéry si zahrál fotbal v různých koutech Evropy, než zakotvil v jejím pomyslném srdci. A přestože se nakonec usadil v Teplicích, nadále dojíždí do metropole. Ač jej totiž lanařilo několik klubů ze severu Čech, do nichž by to měl blíž, zůstává věrný Slavii Malešice. I proto, že s jejím předsedou Pavlem Honsem uzavřel, jak sám s nadsázkou říká, doživotní smlouvu.

Žijete v Teplicích, ale hrajete za Slavii Malešice. Proč?

Když jsem přijel do Česka, bydlel jsem zpočátku, asi měsíc, kousek od hřiště v Malešicích. Párkrát jsem sem zašel, dohodl se s předsedou Pavlem Honsem a začal jsem hrát tady. Potom už se mi nechtělo z klubu odcházet.

Dojíždíte jen na zápasy, nebo i na tréninky?

Jen na zápasy, na tréninky mi to nedovolí pracovní vytížení. Když mám čas, zatrénuji si individuálně v Teplicích. Chodím třeba běhat.

Nesnažily se vás i vzhledem k vaší bohaté kariéře zlanařit nějaké kluby ze severu Čech?

Bylo jich několik. Krupka, která hrála divizi, nebo Srbice. Jenže to už není pro mě, ale pro mladé kluky, kterým bych nestačil. A navíc jsem s panem Honsem uzavřel doživotní smlouvu. (směje se)

Takže I. B třída je pro vás po fotbalové stránce ideální?

Vyhovuje mi. Je to v ní takové kamarádské, většinu kluků, kteří tu soutěž hrají, už znám. A herně mi sedí také. I proto, že jdu výkonnostně pomalu dolů, rok od roku je to těžší. Trochu mi narostlo břicho a už toho tolik neuběhám. I když góly pořád dávám, takže snad to pořád ještě jde.

Ve Slavii Malešice jste tedy spokojený?

Naprosto, je tu dobrá parta. Po zápase zajdeme na pivo, tedy já jen když mám odvoz, a tam se zápas probere. O tom by to asi na téhle úrovni mělo být. Jen by bylo lepší, kdyby se nás scházelo víc. Vždycky chybí několik dobrých hráčů, a když je jich třeba pět, už je to znát. Kdybychom se pravidelně scházeli v plném počtu, porazili bychom v pražské I. B třídě kohokoliv. A roli v tom, že se tady cítím dobře, hraje samozřejmě i Pavel Hons. Pro klub toho udělal hrozně moc. Je něco jako táta Slavie Malešice a jako takového fotbalového tátu ho beru i já.

Jak jste se vlastně do Česka dostal?

Po rozvodu v Bulharsku v roce 2013 jsem udělal za svým dosavadním životem tlustou čáru. Doma jsem se živil fotbalem, ale viděl jsem, že už nemám na to, abych hrál nejvyšší soutěže ať už v Bulharsku, nebo v cizině. I proto, že v té době jsem měl špatné koleno. Takže jsem si začal hledat novou práci i nové místo, kde bych mohl začít nový život. Česko jsem si našel vlastně náhodou. Na internetu jsem si projížděl nabídky práce a zaujala mě jedna odsud. Řekl jsem si – proč ne? Sbalil jsem se a jel sem.

Co je to za práci?

Dělám koordinátora a tlumočníka z bulharštiny do češtiny. Základy češtiny jsem vlastně měl díky polštině, která je podobná. V Polsku jsem hrál a jazyk jsem uměl perfektně. Ale je pravda, že hlavně ze začátku v Česku se mi hodně pletla polská a česká slovíčka, ty dva jazyky jsem míchal dohromady.

Na Wikipedii stojí, že jste prošel snad třinácti kluby. Zkuste alespoň stručně projet vlastní kariéru.

Projet, projet… Já sám jsem během kariéry projel pořádný kus Evropy. (směje se) Důležité období bylo asi kolem roku 2000, kdy to vypadalo, že mě z mého mateřského Pirinu Blagoevgrad prodají do velkého klubu. Konkrétně do Levski Sofia nebo CSKA Sofia. Jenže tehdy u nás panovaly takové divné, až mafiánské praktiky. Zkrátka to dopadlo tak, že do Pirinu přišel šéf Slavie Sofie a řekl: Georgi jde k nám. Tečka, konec debaty.

Takže místo toho, abyste rozjel kariéru ve velkém klubu, šel jste do průměrného.

Asi tak nějak. Potom jsem chodil po hostováních, z těch známějších klubů jsem hrál třeba ve Spartaku Pleven nebo Spartaku Varna. Zrovna tam jsem se cítil docela dobře. Hrál jsem i v Polsku za kluby Łomża a Resovia, v Řecku za Vyzas nebo v Bělorusku za Gomel.

V Česku jste pět let, jak rychle jste se tu adaptoval?

Dost rychle. Už po třech měsících jsem si našel ženu, Češku, se kterou jsem dodnes. A i v kabině mezi místními kluky se cítím dobře, vlastně si už tak trochu připadám jako Čech.

 Jací jsou Češi oproti Bulharům?

V Bulharsku jsou lidé takoví bezstarostnější, volnější. Kávička, cigaretka, klídek… Češi mi oproti nim přijdou jakoby naprogramovaní: Ráno vstaneš, jdeš do práce, pak domů, ráno zase do práce a tak pořád dokola.

Vy rozhodně působíte, že jste si bulharský styl života přenesl sem.

(usmívá se) Snažím se být v klidu, nestresovat se.

Co třeba česká kuchyně, zvykl jste si na těžší jídla?

Ale jo, já jím všechno, co mi doma uvaří. Ovšem já nějaké naše speciality vařím taky. Třeba tarator, což je studená polévka s bílým jogurtem.

Narazil jste u nás na nějaké bulharské obchody?

V Praze jich několik je, občas tam zajdu koupit třeba zeleninovou směs koření lutěnici nebo originální bulharskou kebapčetu neboli čevabčiči.

Mluvil jste o novém životě, do Bulharska se tedy nevracíte?

Občas tam jezdíme. V Bulharsku zůstala moje bývalá manželka a syn, zůstáváme v kontaktu a máme normální vztah. Třeba loni jsme byli s mojí paní, jejím synem a mým synem v Bulharsku na dovolené u moře.

Tím je vaše vlast proslulá. Co dalšího zajímavého je v ní k vidění?

Úplně všechno! Bulharsko je podle mě jeden z nejkrásnějších států v Evropě, máme moře, máme hory. Ale je toho mnohem víc, to musí člověk vidět a zažít.

Sledujete český fotbal?

Ano, v Teplicích chodím na většinu domácích zápasů. Tedy když zrovna nehrajeme s Malešicemi.

Dá se tuzemská soutěž porovnat s bulharskou?

Podobné je to, že u nás i u vás jsou dlouhodobě dva, tři silné kluby a zbytek není tak kvalitní. Tady je to Plzeň, Sparta a Slavia, v Bulharsku Ludogorec Razgrad, Levski Sofia a CSKA Sofia. Asi sám víte, že Ludogorec je i v Evropě schopný porazit téměř kohokoliv. Tam je to hlavně o penězích, které se do klubu pumpují a které jsou opravdu šílené. Někteří hráči mají výplaty třeba čtyřicet tisíc eur. V Razgradu, třicetitisícovém městečku, kde kafe nestojí ani deset korun!

Co reprezentace? Ta bulharská se naposledy kvalifikovala na EURO 2004, od té doby na vrcholné akci nebyla.

Vyměnily se generace a už dlouho se čeká, kdy přijde nějaká silná. Ale pořád nedorůstá. Ta poslední byla okolo ročníků 1985, 1986. Mimochodem většina z těch, kteří dodnes hrají, pochází z mého rodného města Blagoevgradu a hráli za Pirin, kde jsem působil s nimi. Tehdy jsem je pomáhal vychovávat, působil jsem tam už jako zkušenější fotbalista, zatímco oni začínali.

Takže nového Christa Stoičkova nebo Dimitara Berbatova nevidíte?

S těmi mladými je to těžké. Souvisí to i s tím, že dnes mají jiný život, úplně jiné možnosti než věnovat se naplno fotbalu. Ale to je podobné i tady v Česku.

Jak by dopadla konfrontace bulharského a českého nároďáku?

Myslím, že Češi jsou teď určitě lepší. Hodně vašich reprezentantů hraje v zahraničních ligách, které mají úroveň. U nás nevidím nikoho, jako je třeba Pavel Kadeřábek. V bulharské reprezentaci je teď nejlepší Ivelin Popov, který je i kapitán. A hraje v Rusku, teď ho ze Spartaku Moskva poslali na hostování do Rubinu Kazaň. To se nedá srovnat.

Zmiňujete Pirin Blagoevgrad. Je to tentýž klub, jehož fanoušci nedávno po sestupu do druhé ligy zažádali o přeřazení do makedonské ligy? Prý proto, že bulharská federace jejich klub dlouhodobě záměrně poškozuje.

Ano, to je ten samý Pirin, můj mateřský klub.

Víte o té kauze něco?

Je to celé nafouknuté přes média, jde o akci pár fanoušků, kteří si to prohlášení napsali na facebook.

A proč se Pirinu poslední roky nedaří?

Byl vyhlášený kvalitní prací s mládeží. Každou sezonu se dařilo zapracovat do A-týmu třeba tři mladé kluky, kteří začali hrát ligu. Ale poslední dobou je to tak, že ani nemají čas se v lize rozkoukat a už si je bere Ludogorec nebo Levski. Dokud jsou ještě úplně mladí a nestojí tolik peněz. Pirin tak přichází o hráče, kteří by se v něm časem stali oporami, a zároveň o peníze. Vedení nemá na prémie, ale ani na výplaty a hraje převážně s juniory.

Mrzí vás, do jaké situace se klub dostal?

Mrzí, protože k němu mám pořád silný vztah. Pirin a pak ještě Spartak Varna, kde jsem také zažil hezké roky, jsou pro mě srdeční záležitost. Ale Pirin se z problémů vyhrabe, zatím to pokaždé dokázal. I bez peněz a i když bude hrát jen s juniory.

Dáváte si ve fotbale ještě nějaké cíle?

Teď už jen trochu zhubnout, abych se cítil líp. Tím, jak jsem přibral a mám horší pohyb, tak už z fotbalu nemám takovou radost jako dřív. Ale že bych chtěl hrát ještě někde na vysoké úrovni, to už opravdu ne.